|
EMPEDOKLES Z AGRIGENTU (asi 483-423). Lidé sic „za celý život zhlédnou jen zlomek jsoucna a jako dým letí rychle ... do všech stran a každý věří jenom tomu kousku, který zná, a chlubí se, že objevil všechno", praví tento veliký filosof, lékař, básník, jasnovidec a divotvorce starověku ve své básni O podstatě světa (český překlad 1. Pokorného), „člověku nelze svět prohlédnout, vyposlouchat ani rozumem obsáhnout", ale kdo dá pozor a „všemi smysly vnímá tak, aby poznal každou maličkost", pozná přec leccos: „Především pamatuj: jsou čtyři kořeny světa: Zeus – oheň planoucí a Héra – země, jež život dává, pak Aidoneus – vzduch a Nestis, jejíž slzy studnice smrtelných vodou napájejí." Jak tedy vidíte, za základ světa vzal živly jónských filosofů, vodu a vzduch, jež doplňuje Herakleitovým ohněm a Xenofanovou zemí, a takto dospěl k čtyřem prvkům, jež se udržely až do doby Lavoisierovy. Příčinu dění vidí v protikladu lásky a nenávisti: "Brzy se láskou spojí veškeré údy, jež dospěly tělesnosti, v jediný celek, v květ plného života – brzy se zase rozpadnou zásahem zlého sváru. Tak se vše trmácí – i ryby, jež v hlubinách sídlí, zvěř z hor i chocholaté potápky." Z živlů pokusně vznikají jednotlivé části organismů, jež láska spojuje dohromady; účelné se udržují při životě, neúčelné hynou. V této spekulaci nelze nevidět smělou anticipaci evoluční ideje (Darwin a Spencer) přežití nejsilnějšího. Boha, „odpočívajícího v skrytu harmonie", vidí Empedokles jako sfairos, kouli: „Kulový sfairos, jenž vládne s hrdostí v samotě vůkol ... , neboť mu nerostou ze zad dvě haluze křídel a nemá nohy, kolena rychlá, pohlaví plodné – byl zakřiven v kouli a všude sám sobě roven ... „ V boji lásky s nenávistí, ač v přítomné době převažuje nenávist, láska nakonec zvítězí. Otázku vznikání a zanikání věcí, bod to, v němž se filosofové těchto dob nejostřeji rozcházeli, prohlašujíce jednak, že není vzniku ani zániku (Parmenides ), jednak že není nic než vznikání a zanikání (Herakleitos), rozřešil Empedokles pozoruhodně: Parmenides měl pravdu, když tvrdil, že není vzniku a zániku ve smyslu přechodu nicoty do bytí a z bytí do nicoty, ale nelze souhlasit s jeho učením, že jsoucno je nehybné a neměnné: vznik a zánik je slučování a rozlučováni věcí neboli prvků, jak se říkalo později. Něco podobného tvrdil Empedoklův současník Leukippos, zakladatel atomismu (v. t). Kdežto však u Leukippa se to slučování a rozlučování dělo mechanicky, Empedokles je vysvětloval, jak řečeno, svárem lásky a nenávisti. – Poznání chápal naivně realisticky, zcela hmotně, jako styk drobounkých částeček, oddělujících se od vnímaných předmětů s vnímajícími orgány: „ ... neboť zemí vnímáme zemi, vodou vodu, vzduchem jasný vzduch, ohněm ničivý oheň, láskou lásku a neblahým svárem svár ... „ Nicméně neodmítá Empedokles intuici, jíž můžeme dojít poznání nejvyššího: „Toto poznání se rozrůstá do všech dUŠÍ a všem je jako zákon přírody. Jestliže však se honíš za něčím jiným, tak jako baží tisíce bědných lidí s DUŠÍ otupělou, brzy tě opustí v kolotání času a půjde za hlasem touhy k vlastní podstatě rodné. Neboť věz, že vše má vědomí a podíl myslící duše ... „ [BACK] |